Příběhy pro uzdravení duše

Z knihy Příběhy pro uzdravení duše , vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Stařec se odstěhoval k synovi, snaše a šestiletému vnukovi. Ruce se mu již třásly, zrak se mu kalil a kroky slábly.

Rodina se scházela k jídlu u jednoho stolu, ale starcovy třesoucí se ruce a nejistý zrak společné stolování ztěžovaly. Hrách mu padal ze lžíce, a když se snažil uchopit sklenici s mlékem, často skončilo rozlité na ubruse.

Syna a jeho ženu už celá záležitost unavovala. Syn tedy řekl: „Musíme s dědečkem něco udělat. Už toho bylo dost! Rozlévá mléko, je hlučný a jídlo mu padá na podlahu.“

A tak se manželé rozhodli postavit do rohu jídelny malý stolek, kde dědeček jedl o samotě, zatímco ostatní se při jídle těšili ze vzájemné společnosti. Jelikož dědeček rozbil pár talířů, dostával jídlo v dřevěné misce. Když se na něj občas otočili, spatřili slzy v osamělých očích. Přesto jediné, čeho se stařec dočkal, byla slova napomenutí, když mu spadla lžíce nebo kus jídla.

Šestiletý chlapec pozoroval v tichosti počínání svých rodičů.

Jednou odpoledne, když bylo před večeří, si otec všiml, že si synek hraje na podlaze s kousky dřeva.

Sladce se ho zeptal: „Co to děláš?“

Syn mu stejně sladce odpověděl: „Ale, dělám jednu misku pro tebe a druhou pro maminku, abyste měli z čeho jíst, až zestárnete.“

Usmál se a pokračoval v práci. Synkova slova zasáhla rodiče velmi silně. Zůstali zaraženě stát a jen se dívali jeden na druhého.Slzy se jim řinuly po tvářích, a ačkoli žádný z nich k tomu nic neřekl, bylo oběma jasné, co musejí udělat.

To odpoledne vzal muž svého otce jemně za ruku a přivedl ho ke společnému stolu. Po zbytek dne seděl dědeček v čele. A z nějakého důvodu se muž ani jeho žena víckrát nezlobili, když spadla na podlahu lžíce nebo se rozlilo mléko či se zašpinil ubrus.

Do továrny na dřevo přišel muž žádat o práci. Nabídli mu dobrý plat a lepší podmínky než jinde. Umínil si tedy, že vyrobí kvalitní papír.

Prvního dne se přihlásil u mistra. Ten mu dal sekeru a přidělil mu kus lesa. Šťastný muž se vydal do lesa kácet stromy. Během jediného dne jich pokácel osmnáct.

„Blahopřeji,“ řekl mu mistr. „Jen pokračuj.“ Povzbuzen jeho slovy se dřevorubec rozhodl následujícího dne svou práci ještě vylepšit. Uložil se k spánku velmi brzo.

Ráno se probudil dříve než ostatní a vydal se do lesa. Přes veškeré úsilí se mu však nepodařilo pokácet více než patnáct stromů.

„Asi jsem unavený,“ pomyslel si a rozhodl se jít spát se západem slunce. Za úsvitu vstal s odhodláním překročit hranici osmnácti stromů. Ale nedokázal pokácet ani polovinu.

Dalšího dne pokácel sedm stromů, potom pět a poslední den se celé odpoledne lopotil se dvěma stromy. Nejistě se vydal za mistrem. Byl připraven mu sdělit, co se mu stalo, a odpřísáhnout, že dělal, co mohl.

Ten se ho však zeptal: „Kdy jsi naposledy nabrousil sekyru?“

„Nabrousil? Na to jsem neměl čas. Měl jsem moc práce s kácením stromů.“

„Kolik si myslíte, že máte přátel?“ zeptal se jeden spolucestující druhého během nedávné cesty. Podíval jsem se na něj a předstíral jsem, že si čtu noviny. Ve skutečnosti jsem poslouchal jejich rozhovor, který mě vedl k zamyšlení.

„Taky jsem si myslel, že jich mám hodně,“ řekl muž, „dokud jsem nemusel přehodnotit podstatu přátelství.“

„Kdo neví, co je to přítel?“ přemítal jsem. Ale v průběhu rozhovoru jsem si uvědomil, že naše tradiční představa přátelství nevystihuje realitu přesně.

Jeho další otázka směřovala více k podstatě.

„Kolik lidí, které považujete za své přátele, byste pozval na svatbu?“

„Tak asi dvě stě až tři sta.“

„A na křest dítěte?“

„Tak asi sedmdesát až sto.“

„Kdybyste chtěl jít dnes večer do kina nebo na stadion, kolika osobám byste zavolal?“

„Nevím… snad patnácti až dvaceti.“

„Je vidět, že máte hodně přátel,“ řekl druhý muž s úsměvem. „Ale pro kolik z nich jsou důležité vaše osobních záležitosti, vaše problémy? S kolika sdílíte své ušlechtilé plány, osobní nebo rodinné problémy? Na ramenou kolika z nich byste se mohl vyplakat a cítit se pochopený? A kolik z nich se upřímně raduje z vašich úspěchů a na vlastní kůži prožívají vaše trápení?“

„Děláte mi to těžké,“ odpověděl, „ takových je už méně: dva nebo tři.“

„A kdyby jeden z těch dvou nebo tří byl smrtelně nemocen a zbývalo by mu pár měsíců života, nabídl byste jim, že se ujmete jejich rodin a postaráte se o vzdělání jejich dětí?“

„To je opravdu složité, nevybral bych z nich žádného.“

„Máte tedy hodně lidí, kteří vám dělají společnost, dva až tři dobré kamarády, avšak přítele žádného,“ zakončil podivný cestující.

Musel jsem se upřímně zamyslet nad tím, jak je obtížné najít a především si udržet opravdové přátelství, neboť společníků a kamarádů máme všichni dost.

A ty, kolik máš přátel?

Jeden statkář našel v lese zraněné orlí mládě. Odnesl ho domů, vyléčil jej a dal na dvůr mezi slepice. Mladý orel s nimi jedl a převzal jejich chování. Jednou šel kolem dřevorubec a zeptal se statkáře: „Proč je orel, král veškerého ptactva, zavřený na dvoře se slepicemi?“ Statkář odpověděl: „Našel jsem ho v lese zraněného. Naučil jsem ho chovat se stejně jako slepice a jíst s nimi. Létat se nenaučil. Osvojil si způsoby, jaké mají slepice, a proto už není orel.“

Dřevorubec odvětil: „Je od tebe moc hezké, že ses ho ujal a vyléčil ho. Přežil díky tvé pomoci a na dvoře našel společnost a blízkost slepic. A přesto má srdce orla a určitě je schopen se naučit létat. Co kdybychom to vyzkoušeli?“

„Nerozumím ti. Kdyby chtěl létat, tak už by to udělal. Já mu v tom nebráním.“

„Máš pravdu. V létání mu nebráníš. Ale sám jsi řekl, že jsi ho naučil chovat se jako slepice, a proto nelétá. Je to však orel, tak co kdybychom ho zkrátka létat naučili?!“

„Proč na tom tak trváš? Vždyť se chová jako slepice, už to není orel. Co se dá dělat?! Některé věci se prostě změnit nedají.“

„Je pravda, že se v posledních měsících chová jako slepice. Ale zdá se mi, že se příliš soustředíš na jeho obtíže s létáním. Proč bychom se teď nezaměřili na to, že má orlí srdce a možnost naučit se létat?“

„Trochu o tom pochybuji. Jaký je rozdíl, jestliže místo obtíží budeme uvažovat o možnostech?“

„To je dobrá otázka. Když se budeme zabývat obtížemi, tak se nejspíš spokojíme s jeho současným chováním. Pokud se ale zaměříme na to, že je možné, aby vzlétl, dáme mu tím šanci a vyzkoušíme, zda se možnosti zakládají na pravdě.“

„Zní to zajímavě.“

„Vyzkoušíme to?“

„Ano.“

Druhý den vzal spokojený dřevorubec orlíka něžně do rukou, odnesl jej na nedaleký kopec a řekl mu: „Tvoje místo je na nebi, ne na zemi. Roztáhni křídla a leť! Dokážeš to.“

Ale orel se nedal přesvědčit. Byl zmatený, a jakmile dole uviděl slepice, doskákal za nimi na dvůr. Myslel si, že ztratil schopnost vzlétnout a dostal strach.

Dřevorubec se však nenechal odradit. Druhého dne odnesl orla na střechu statku a povzbuzoval ho: „Jsi orel. Roztáhni křídla a leť! Dokážeš to.“

Orel znovu pocítil, že má strach. Sám ze sebe a ze svého okolí. Nikdy neviděl dvůr z takové výšky. Zachvěl se, podíval se na dřevorubce a odskákal zpátky na dvůr.

Následujícího rána vzal opět dřevorubec orla na střechu statku a naléhal: „Jsi orel, tak roztáhni křídla a leť!“

Orel se mu podíval zpříma do očí. Na muže jeho pohled zapůsobil. Nahlas mu jemně řekl:„Nepřekvapuje mě, že máš strach. To je normální. Ale uvidíš, že se to vyplatí zkusit. Překonáš ohromné vzdálenosti, spřátelíš se s větrem a poznáš srdce ostatních orlů. A také jsi už zjistil, když jsi skákal po dvoře, jak silná jsou tvá křídla.“

Orel se rozhlédl. Nejprve se zadíval dolů na dvůr a potom vzhlédl k nebi. Pak ho muž zvedl vzhůru a něžně pohladil. Orlík pomalu roztáhl křídla a s vítězným výkřikem se vznesl k nebi.

Svých možností nakonec využil.

Prodavač s vodou vykonával každé ráno stejný rituál – položil si na rameno prkno a na každý konec připevnil džbán. Potom šel k řece, naplnil džbány vodou a donesl ji zákazníkům do města.

Jeden ze džbánů měl však hodně trhlin a ztrácel spoustu vody. Druhý byl nový a velmi pyšný na svou práci, neboť jeho majitel získával z prodeje vody, kterou nosil, velké množství peněz.

Po určité době začal mít popraskaný džbán komplexy a cítil se před druhým méněcenný. A tak se jednou rozhodl promluvit s majitelem. Navrhnul mu, aby ho odložil, když mu už téměř neslouží.

„Víš,“ řekl mu velmi smutně, „jsem si vědom svých omezení. Je mi dobře známo, že kvůli mně přicházíš o mnoho peněz. Jsem samá trhlina, a když dorazíme do města, jsem už poloprázdný. Nedá se nic dělat. Odpusť mi prosím mou slabost. Kup nový džbán, který odvede lepší práci, a mě odlož u cesty. Už ti nesloužím…“

„Dobrá,“ odpověděl majitel, ale zítra si o tom ještě v klidu popovídáme.

Druhého dne se cestou k řece otočil prodavač k popraskanému džbánu a řekl:

„Podívej se pozorně na okraj cesty a řekni mi, co vidíš.“

„Nikdy jsem si toho nevšiml,“ odpověděl popraskaný džbán, „ale až teď vidím, že okraj cesty je posazený květinami. Je to krása!“

„Tak vidíš, milovaný džbánku,“ odpověděl prodavač s úsměvem, „okraje cesty jsou krásné jako zahrada, a je to díky tobě, protože je zavlažuješ každý den cestou od řeky. Už před dlouhou dobou jsem si všiml, že ztrácíš hodně vody, proto jsem nakoupil semena květin všeho druhu a jednou cestou k řece jsem je podél okraje zasel. A při zpáteční cestě, aniž bys to tušil nebo si to přál, jsi moji sadbu zalil. Každý den se tak díky tvým trhlinám probudilo mnoho semen, otevřela se poupata a já je můžu utrhnout, svázat do kytice a nabídnout Stvořiteli.“

A ten dobrý muž se sklonil a začal vybírat nejkrásnější květiny, které toho dne vyrostly, a nabídnul je Tvůrci všeho.

Tentokrát džbán pokropil cestu ještě lépe. Jednak vodou z trhlin a také slzami vděčnosti.

Řecký učenec zkoumal oblasti kolem řeky Nil. S pýchou a nadmíru spokojen se svou vědou a filozofií hledal v těch temných místech tajemství, která střeží příroda.

Při jedné příležitosti musel překročit řeku, a tak nastoupil na loď. Starý převozník rázně vesloval a nepřítomně se díval do vody. Najednou se ho učenec zeptal:

„Znáš astronomii?“

„Ne, pane.“

„Tak to jsi ztratil čtvrtinu života.

Umíš filozofovat?“

„Ne, pane.“

„Tak jsi ztratil další čtvrtinu svého života.

Víš něco z historie světa?“

„Ne, pane.“

„Přišel jsi tedy o další čtvrtinu života.“

Vtom loďkou zalomcoval poryv větru. Převrátila se a oba muži spadli do řeky. Převozník se začal mohutnými tempy blížit ke břehu. Učenec mizel bez milosti pod hladinou, křičel z plných plic a bojoval o život.

Převozník se jej snažil zachytit a při tom volal:

„Umíš plavat?“

„Ne!“

„Tak to přijdeš o celý svůj život!“

Leave a comment